Na otočku do Rané
Je víkend, sobota odopoledne. Po uvaření obědu přemýšlím, kam se vydám fotit. Pojedu už na východ slunce a vrátím se okolo poledne? Protáhnu si výlet na celý den? Kdy se z takové iniciativy dám zase dohromady? Nebo pojedu se jen projet na západ a kratší výšlap? Možností bylo víc a moje rozhodovací paralýza se opět vyřádila. Rozhodl jsem se vyrazit do Českého středohoří, protože ho nemám vůbec prozkoumané. Podle fotek, co jsem viděl, mi přijde víc jako západovka, a tak bylo jasno. Kratší odpolední výlet v neděli. Druhá, větší, paralýza nastala s místem. O tom raději psát moc nebudu, protože možností bylo víc než dost. Přeci jen oblast má přes 1 250 čtverečních kilometrů.
Na začátek jsem nevymýšlel žádné hlouposti a jel na jistotu. Obec Raná, která je umístěna kousek severně od Loun a na úpatí kopce nesoucí stejný název. Jednou jsem byl kousek od toho místa, a viděl jsem tunu fotek z této oblasti. Dokázal jsem si udělat poměrně jasnou představu, jak to tam vypadá.
Když projedete vesničkou směrem ke kopci, hned pod ním je možnost nechat auto na placeném parkovišti. Cena je symbolických 30 Kč/den, které se dají navíc poslat SMSkou. Případně jsou po cestě místa, kde lze nechat auto zadarmo. Částka je spíš symbolická, a rozhodně v přijatelných mezích. Na druhou stranu nátura mnoha českých podnikatelů je ve znamení vytřískat z lidí víc a víc peněz. Kdyby parkoviště bylo alespoň hlídané, ani nepípnu.
Vyrazil jsem pomalu směrem nahoru. Raná, a celé České Středohoří, je sopečného původu. V relativně ploché krajině sopečnou činností začaly vznikat kopce, které mají rychlé stoupání i klesání. Málokterý z nich má dlouhý a pozvolný výstup. Touto zkušeností jsem si už jednou prošel. Jel jsem se podívat na Číčov, kde posledních pár vzdálenostích metrů vrcholu je spojeno s rychlým nabíránímm výšky. Byl to slabý odvar oproti výstupu na Srdov, kde na asi 150 metrech jsem nabral 130 metrů do výšky. Dnešní výstup ale byl výrazně snažší. Stoupání je volnější a jde se spíš okolo kopce, než přímo směrem vzhůru. Na druhou stranu, kdybych mířil na vrchol Rané namísto sedla, story by už byla stejná.
Stihl jsem jetšě konec podzimu. V oblasti u kopce bylo málo stromů, každý z nich už měl zbarené listí. Nebo to, co mu zbylo. Počítám, že dnes, tedy o týden později, už jsou všechny plešaté. Odstíny převážně oranžových barev a jejich pozorování oproti modrému nebi mi zabralo víc času, než jsem vůbec chtěl. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že západ slunce začíná asi za 40 minut, přidal jsem do tempa. Ještě jsem měl kousek cesty před sebou.
Když jsem dorazil do sedla, čekalo mě pár metrů nepříjemného stoupání. Odměnou za to byl 360° výhled do krajiny okolo mě. Trocha mraků byla směrem na západ, kde se taky držel opar. Zbytek výhledu byl nádherně čistý. Stativ jsem dal na zem, batoh na kámen a vytáhl z něj foťák. Začal jsem po vrcholu pobíhat jako splašená veverka. Nikde jsem nepobyl delší dobu než 10 vteřin, protože pořád bylo co fotit. Zapadající slunce parádně svítilo a vytvářelo atmosfréru podzimu. I bez opadaného listí. Aspoň to nepůsobilo tak depresivně, jako vidět holé stromy.
Chvíli jsem fotil slunce za trávou a kameny, otočka o 180 a rychle zase fotit hru světla a stínů na kopci. Pak vlevo hleď! Elektrárna v Počeradech vysílá své kouřové signály, a nevypadá to zrovna nejhůř. Rychle, zase fotit kopec, protože světlo tam vypadá trochu líp, než předtím ... Bylo to k zblázění. Vzpomněl jsem si na výlet do italských Dolomit. Na stativu jsem měl jeden foťák se širokým ohniskem, v podpaží jsem držel druhý s teletem a v ruce jsem měl ještě mobil, který mi dával další široké ohnisko. Takový setup bych potřeboval, abych to všechno zachytil. Výhodou bylo, že stačilo udělat 4 kroky bokem, a scéna se změnila. Jak je kopec příkrý, najednou šly vidět jiné věci, než předtím.
Slunce padalo níž a níž. Ze zkušeností jsem už věděl, že můžu pomalu vyrazit domů. Pěkné světlo bylo orientované na jihozápad, ovšem krajina s výhledy na opačnou stranu. Kopce navíc blokovaly paprsky, aby mohly dopadnout tím směrem. Rozhodl jsem se to tedy zabalit, a udělal jsem dobře. Z kopce jsem sešel za světla. Nemusel jsem se nijak bát, že neuvidím, kam šlapu. Za dalších asi 15 minut jsem mohl být dole u auta. Naložil věci a vyrazil zpět domů.
Vyrazil jsem pomalu směrem nahoru. Raná, a celé České Středohoří, je sopečného původu. V relativně ploché krajině sopečnou činností začaly vznikat kopce, které mají rychlé stoupání i klesání. Málokterý z nich má dlouhý a pozvolný výstup. Touto zkušeností jsem si už jednou prošel. Jel jsem se podívat na Číčov, kde posledních pár vzdálenostích metrů vrcholu je spojeno s rychlým nabíránímm výšky. Byl to slabý odvar oproti výstupu na Srdov, kde na asi 150 metrech jsem nabral 130 metrů do výšky. Dnešní výstup ale byl výrazně snažší. Stoupání je volnější a jde se spíš okolo kopce, než přímo směrem vzhůru. Na druhou stranu, kdybych mířil na vrchol Rané namísto sedla, story by už byla stejná.
Stihl jsem jetšě konec podzimu. V oblasti u kopce bylo málo stromů, každý z nich už měl zbarené listí. Nebo to, co mu zbylo. Počítám, že dnes, tedy o týden později, už jsou všechny plešaté. Odstíny převážně oranžových barev a jejich pozorování oproti modrému nebi mi zabralo víc času, než jsem vůbec chtěl. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že západ slunce začíná asi za 40 minut, přidal jsem do tempa. Ještě jsem měl kousek cesty před sebou.
Když jsem dorazil do sedla, čekalo mě pár metrů nepříjemného stoupání. Odměnou za to byl 360° výhled do krajiny okolo mě. Trocha mraků byla směrem na západ, kde se taky držel opar. Zbytek výhledu byl nádherně čistý. Stativ jsem dal na zem, batoh na kámen a vytáhl z něj foťák. Začal jsem po vrcholu pobíhat jako splašená veverka. Nikde jsem nepobyl delší dobu než 10 vteřin, protože pořád bylo co fotit. Zapadající slunce parádně svítilo a vytvářelo atmosfréru podzimu. I bez opadaného listí. Aspoň to nepůsobilo tak depresivně, jako vidět holé stromy.
Chvíli jsem fotil slunce za trávou a kameny, otočka o 180 a rychle zase fotit hru světla a stínů na kopci. Pak vlevo hleď! Elektrárna v Počeradech vysílá své kouřové signály, a nevypadá to zrovna nejhůř. Rychle, zase fotit kopec, protože světlo tam vypadá trochu líp, než předtím ... Bylo to k zblázění. Vzpomněl jsem si na výlet do italských Dolomit. Na stativu jsem měl jeden foťák se širokým ohniskem, v podpaží jsem držel druhý s teletem a v ruce jsem měl ještě mobil, který mi dával další široké ohnisko. Takový setup bych potřeboval, abych to všechno zachytil. Výhodou bylo, že stačilo udělat 4 kroky bokem, a scéna se změnila. Jak je kopec příkrý, najednou šly vidět jiné věci, než předtím.
0 comments:
Okomentovat