Sobota byla skvělá! V pátek po práci jsem vyrazil směrem Krušné hory a Přebuz, abych chytil východ slunce v místním vrchovišti. Cesta se mi protáhla kvůli omezením spojeným nejčastěji s výstavbou dálnice. A pak ještě kvůli uzavírce těsně před cílem, kdy jsem musel dalších 20 minut vše objíždět. Dojel jsem chvíli před 23. hodinou, a z nějakého důvodu ještě nemohl usnout. Vědomí, že ve 4 hodiny bych měl vstávat na východ, mě nijak neuklidňovalo.

4:00. Zvoní první budík. Okamžitě jsem ho zamáčkl, a sám byl překvapený, že jsem se konečně dobře vyspal v autě. Tuto noc jsem zkusil spát na přední sedačce, protože v kufru ani vzadu jsem se nedokázal pořádně vyspat. Dal jsem si ještě 10 minut a pak vylezl ze spacáku. Venku už bylo dost světla, východ byl stále ještě daleko. 

Posbíral jsem potřebné věci, zamknul auto a vyrazil za východem. Po 30 metrech od auta jsem se podíval směrem na vrchoviště a začal sbírat spadlou bradu ze silnice. Začal jsem lovit foťák, točil všemi kolečky, která na něm jsou, a pokusil se zachytit co nejlepší fotku zbarveného nebe nad mlžnou krajinou, ze které pouze trčí pár stromů. Chvíli na to jsem se už prodíral vysokou trávou s cílem najít ještě lepší úhel. To se mi ve výsledku stalo osudným, protože mi boty i nohavice kalhot kompletně promokly.

Strávil jsem v mokrém oblečení další 3 hodiny, kdy jsem procházel vrchoviště a užíval si mlhavou krajinu. Rozhodně to stálo za to, tyto pohledy jsem nikdy neviděl na vlastní oči. 

Po celou dobu mi nedocházelo, že oblečení mám durch. Vůbec jsem si to neuvědomil, dokud jsem nepřišel k autu. Z bot jsem mohl vodu pomalu vylévat, ponožky ždímat a kalhoty na tom nebyly o moc líp. Neměl jsem nikde možnost to usušit a chodit celý den v mokrém by nepatřilo mezi mé nejbystřejší nápady. Rozhodl jsem se, že bude lepší výlet zkrátit a vyrazit domů. Po cestě jsem se zastavil v bývalém opuštěném domě a zajateckém táboře. Z dolu se stala populární destinace pro urbex a neoslovilo mě to nijak extra. Po asi hodinovém toulání se po okolí jsem konečně vyrazil směr domov.

Prachovské skály jsou jednou z vyhlášených destinací v republice. Takže jsem v nich, samozřejmě, ještě nikdy nebyl ... Od letošního roku to už není pravda. Vyrazil jsem na krátký výlet, který mi překazil blížící se déšť. Víc se dozvíte ve videu níž.

Po skvělé procházce a čumendě na skály z vyhlídek, jsem musel rychle utíkat směrem k autu. Přišel jsem za minutu 12, dal do kufru věci a sedl jsem za volant. V ten okamžik začala strašná průtrž mračen. Jsem rád, že mě to nechytilo ve skalách. Při cestě zpět se mi z auta stal pomalu obojživelník, ale oba jsme přežili bez úhony :)

Jak se koukám na kalendář, tak od února mám pěkné zpoždění s psaním článků z výletů, které jsem podnikl. Po posledním příspěvku z Bastei jsem si dal od focení chvíli volno. Blížily se svátky, ruce plné práce, úklidu, kupování dárků ve vykoupených obchodech. Přes zimu jsem byl zalezlý v teple, a až s teplejším počasím jsem vylezl z pohodlně zařízené nory v Praze. 

Každopádně v půlce února už mi bylo blbé hledat neustále výmluvy, a protože přálo počasí, vyrazil jsem na výlet. Chvíli jsem se rozmýšlel s místem. Nakonec jsem zvolil Plešivec u Litoměřic, který je pěkně po ruce. Nebudeme si nic nalhávat. Pro začátek nové sezóny jsem tento easy win uvítal. Když jsem se blížil Litoměřicím, začala se vytvářet mlha. Po pár minutách se pomalu dala krájet. V krajině to vykouzlilo něco skvělýho. Však mrkněte na video 😉

A nesmí samozřejmě chybět ani galerie s fotkami z výletu... Prostě paráda a nemůžu se dočkat, až se tam zas ukážu. Třeba se mi povede naplánovat větší procházku na celý den.

O Česko-Saském Švýcarsku tady píšu pomalu pořád. Na druhou stranu nám ukazuje spoustu svých krásných míst, a ještě víc jich skrývá. Pořád jsou nové podměty k prozkoumání a navštívení. Třeba taková Bastei. Profláklé místo v Saském Švýcarsku, jedna z ikonických lokací s obrosvkým skalním mostem. Doposud jsem tam nikdy nebyl, a chtělo to už napravit. Ve stejné situaci byl i Hai, tak jsme vyrazili společně ve čtvrtek brzy ráno.

Co si budeme povídat, vstávání ve 4 hodiny ráno může být věc, která odradí spoustu lidí. Na druhou stranu je v tuto hodinu minimální provoz, a ani při východě slunce není na místě tolik návštěvníků. Jediné zpomalení byla letmá kontrola ihned za hranicemi. Dálnice se začala zúžovat z dvou proudů do jednoho. Maximální rychlost se omezovala čím dál víc. Nakonec jsme byli všichni svedeni z dálnice na první parkoviště v Německu, kterým jsme museli projet asi 10 km/h. V budce si všechny vozy a posádku prohlíželi 4 policajti. Doufali jsme, že nás pustí, protože k Haiovi jsem neměl žádné papíry. Nemohl jsem jim dát ani záruku, že se neztratí a nezůstane v Německu :( Projeli jsme ale v pohodě.

Bastei je nesmírně populární, což reflektuje i obrovské parkoviště postavené pro návštěvníky i hotelový komplex. Cesta z parkoviště na hlavní atrakci trvá asi 5 minut. A to se musíte ještě zaseknout při pohledech na ospalé číšníky chystající stoly pro snídaňové menu hostů. Hlavní atrakcí je most. A je to i jediná atrakce v oblasti. Můžete se z parkoviště vydat po značených stezkách prozkoumávat Sasko, ale to už na Bastei budete jen parkovat ...

Byli jsme na spoustu věcí připraveni. Předpověď hlásila -7°C, čepice i rukavice byly v pohotovosti. Tedy, pokud si je někdo nezapomněl. Přehlédli jsme jen jednu věc - vítr asi 7 m/s, který pomohl k pocitové teplotě asi -15°C. Nebylo to na vyhlídce nic příjemného, nebyl ani prostor se nikde schovat a přitom fotit.

Nebe se začalo barvit z tmavých odstínů modrých barev do mixu žlutých, oranžových a rudých barev. Slunce pomalu vylézalo, barevného světla dopadalo víc na skály, ale nějaké teplo z toho jsme nepocítili. Zima byla stále stejná. Chvíli poté jsme to zabalili, a šli se projít přímo k mostu. Našli jsme ještě 1-2 zajímavější výhledy, a utíkali rozmrznout do auta. Místo to bylo hezké, ale jedna návštěva stačila. Asi tam znovu nemusíme. Jsou lokace, kam se vrátíme raději, protože tam je pořád, na co koukat.


Nechtěli jsme jet hned domů. Přemýšleli jsme nad dalšími místy, kde by se nám mohlo líbit. Vyrazit se projít, nafotit pár fotek a zahřát se. Zůstali jsme u klasiky - Jetřichovice s Mariinou vyhlídkou a Vilémininou stěnou. Ty patří asi mezi největší klasiky krom Pravčické brány. Věděli jsme, že procházka k nim nás hodně zahřeje díky rychlému stoupání vzhůru do schodů. První z vyhlídek jsme se rozhodli přeskočit, a šli rovnou na druhou jmenovanou.

Když bych měl Vilémininu stěnu srovnat právě s Bastei, tak nemá tak ikonický výhled, ale oblast mi přijde daleko krásnější. Vždy najdu nějaké nové místo na focení nebo jen tupé zírání do nádherné krajiny. Běhali jsme tam přes 30 minut, a každý moment jsme si užívali. Tedy do té doby, než Hai vylezl na nekrytou část vyhlídky a málem ho to odfouklo.

Při cestě zpět se ukázalo po pár krocích, jak je důležité hlídat lidi bez orientačního smyslu. Hai si poměrně tvrdě stál za tím, že půjde z vyhlídky směrem vlevo a dorazí po červené stezce zpět k autu ... To asi ve výsledku ano, jen to bude muset vzít přes Mezní louku, Pravčickou bránu, v Hřensku nasednout na autobus a dojet do Jetřichovic. Stáli jsme tam dlouho, než  jsme se vydali správnou cestou. Po pár stovkách metrů už začal cestu poznávat, a jeho obavy z bloudění se rozplynuly.

Dolů k autu jsme dorazili okolo poledne. Shodli jsme se, že na jeden toho bylo tak akorát, a vydali se směrem zpět. Hai se nechal na cestě ukolébat zatáčkami, a probudil se až kousek před Prahou. Celé jsme to zakončili rychlým obědem.

Doma pak jsem potřeboval teplou sprchu a doplnit hladinu kofeinu v těle. Chtěl jsem sednout k počítači, pustit se pomalu do úprav fotek a videa, ale volání YouTube bylo silnější :( Začal jsem usínat na židli, a okolo 17h jsem se přesunul do postele, že si dám 45 minut spánku. Probudil jsem se další den ráno ve 4, kdy jsem se pustil do plánovaného stříhání videa a úpravy fotek. Celkově to byl další z těch vydařených výletů, na které jen tak nezapomeneme.

Už to je nějaký ten čas, co jsem naposledy fotil portréty a bylo zapotřebí znalosti i blesk trochu oprášit. Domlouvali jsme se pomalu celý rok na společném volném termínu. Po všech komplikacích se na nás konečně začátkem listopadu usmálo štěstí. Naše představa byla zasadit portéty do přírody, přesto nevyjíždět za hranice Prahy. Prokopské údolí se nám zdálo jako ideální volba i vzhledem.

Se Simčou jsme se setkali na stanici metra Nové Butovice. Po chvilce čekání (přijel jsem i ke svému očekávání dřív asi o 10 minut) jsem v dálce směrem od kancelářských budov uviděl přicházet Simču. V ruce měla kafe z McCafe, které pomohlo vyčarovat úsměv od ucha k uchu. Hned spustila, že při cestě na metro si všimla nějakého zalesněného plácku nedaleko odsud. Proč to nezkusit. Návštěvu Prokopáku jsme zatím pověsili na hřebík a vyrazili na jinou lokaci.

Jednalo se o starý, zřejmě opuštěný pozemek. Mimo vyšlapanou cestu tam rostly všude okolo břízky, sem tam se do toho zamíchalo ještě pár dalších stromů. V pozadí na jednu stranu byla vidět stará administrativní budova, která nás trochu omezovala a kazila přírodu. Na nic jsme nečekali a okamžitě se pustili do focení.

Ze začátku jsem s tím bojoval. Simča na výšku, na šířku, šikmo ... Pořád jsem se nemohl dopracovat k slušnému výsledku. Přišlo mi, že všudepřítomné větve to trochu kazily. Nakonec se nám povedlo vším probojovat, a výsledky stojí za to :)

Do Prokopáku jsme se ani nedostali. Na tom plácku jsme byli něco přes hodinu, a věděl jsem, že asi už nic lepšího, i vzhledem k počasí a světlu, nenajdeme. Vyrazili jsme ještě na chvíli na louku nad údolím. Snad na každém kroku jsme zápasili s dárky, které tam zanechali domácí mazlíčci, a koně, při venčení. Modlili jsme se alespoň za kousek čistého prostoru, kde by se dalo fotit proti barevným stromům.

Musel jsem už rozhodit světlo a jak jsem říkal, bylo už relativně pozdě. Tušil jsem, že těžko se nám povedou lepší fotky, ale proč to nezkusit. Asi hodinu jsme tam ještě blbli, než to celé zabalili a prokličkovali se zpět k autu. Několik fotek se nám opravdu vydařilo. Zároveň to bylo pro mě fajn si oprášit staré zkušenosti. Takže příště zas :)

Je víkend, sobota odopoledne. Po uvaření obědu přemýšlím, kam se vydám fotit. Pojedu už na východ slunce a vrátím se okolo poledne? Protáhnu si výlet na celý den? Kdy se z takové iniciativy dám zase dohromady? Nebo pojedu se jen projet na západ a kratší výšlap? Možností bylo víc a moje rozhodovací paralýza se opět vyřádila. Rozhodl jsem se vyrazit do Českého středohoří, protože ho nemám vůbec prozkoumané. Podle fotek, co jsem viděl, mi přijde víc jako západovka, a tak bylo jasno. Kratší odpolední výlet v neděli. Druhá, větší, paralýza nastala s místem. O tom raději psát moc nebudu, protože možností bylo víc než dost. Přeci jen oblast má přes 1 250 čtverečních kilometrů.

Na začátek jsem nevymýšlel žádné hlouposti a jel na jistotu. Obec Raná, která je umístěna kousek severně od Loun a na úpatí kopce nesoucí stejný  název. Jednou jsem byl kousek od toho místa, a viděl jsem tunu fotek z této oblasti. Dokázal jsem si udělat poměrně jasnou představu, jak to tam vypadá.

Když projedete vesničkou směrem ke kopci, hned pod ním je možnost nechat auto na placeném parkovišti. Cena je symbolických 30 Kč/den, které se dají navíc poslat SMSkou. Případně jsou po cestě místa, kde lze nechat auto zadarmo. Částka je spíš symbolická, a rozhodně v přijatelných mezích. Na druhou stranu nátura mnoha českých podnikatelů je ve znamení vytřískat z lidí víc a víc peněz. Kdyby parkoviště bylo alespoň hlídané, ani nepípnu.

Vyrazil jsem pomalu směrem nahoru. Raná, a celé České Středohoří, je sopečného původu. V relativně ploché krajině sopečnou činností začaly vznikat kopce, které mají rychlé stoupání i klesání. Málokterý z nich má dlouhý a pozvolný výstup. Touto zkušeností jsem si už jednou prošel. Jel jsem se podívat na Číčov, kde posledních pár vzdálenostích metrů vrcholu je spojeno s rychlým nabíránímm výšky. Byl to slabý odvar oproti výstupu na Srdov, kde na asi 150 metrech jsem nabral 130 metrů do výšky. Dnešní výstup ale byl výrazně snažší. Stoupání je volnější a jde se spíš okolo kopce, než přímo směrem vzhůru. Na druhou stranu, kdybych mířil na vrchol Rané namísto sedla, story by už byla stejná.


Stihl jsem jetšě konec podzimu. V oblasti u kopce bylo málo stromů, každý z nich už měl zbarené listí. Nebo to, co mu zbylo. Počítám, že dnes, tedy o týden později, už jsou všechny plešaté. Odstíny převážně oranžových barev a jejich pozorování oproti modrému nebi mi zabralo víc času, než jsem vůbec chtěl. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že západ slunce začíná asi za 40 minut, přidal jsem do tempa. Ještě jsem měl kousek cesty před sebou.

Když jsem dorazil do sedla, čekalo mě pár metrů nepříjemného stoupání. Odměnou za to byl 360° výhled do krajiny okolo mě. Trocha mraků byla směrem na západ, kde se taky držel opar. Zbytek výhledu byl nádherně čistý. Stativ jsem dal na zem, batoh na kámen a vytáhl z něj foťák. Začal jsem po vrcholu pobíhat jako splašená veverka. Nikde jsem nepobyl delší dobu než 10 vteřin, protože pořád bylo co fotit. Zapadající slunce parádně svítilo a vytvářelo atmosfréru podzimu. I bez opadaného listí. Aspoň to nepůsobilo tak depresivně, jako vidět holé stromy.


Chvíli jsem fotil slunce za trávou a kameny, otočka o 180 a rychle zase fotit hru světla a stínů na kopci. Pak vlevo hleď! Elektrárna v Počeradech vysílá své kouřové signály, a nevypadá to zrovna nejhůř. Rychle, zase fotit kopec, protože světlo tam vypadá trochu líp, než předtím ... Bylo to k zblázění. Vzpomněl jsem si na výlet do italských Dolomit. Na stativu jsem měl jeden foťák se širokým ohniskem, v podpaží jsem držel druhý s teletem a v ruce jsem měl ještě mobil, který mi dával další široké ohnisko. Takový setup bych potřeboval, abych to všechno zachytil. Výhodou bylo, že stačilo udělat 4 kroky bokem, a scéna se změnila. Jak je kopec příkrý, najednou šly vidět jiné věci, než předtím.

Slunce padalo níž a níž. Ze zkušeností jsem už věděl, že můžu pomalu vyrazit domů. Pěkné světlo bylo orientované na jihozápad, ovšem krajina s výhledy na opačnou stranu. Kopce navíc blokovaly paprsky, aby mohly dopadnout tím směrem. Rozhodl jsem se to tedy zabalit, a udělal jsem dobře. Z kopce jsem sešel za světla. Nemusel jsem se nijak bát, že neuvidím, kam šlapu. Za dalších asi 15 minut jsem mohl být dole u auta. Naložil věci a vyrazil zpět domů. 

To takto před obědem zjistíte, že musíte na něčem začít pracovat. To "něco" je disciplína. Naplánoval jsem si výlet s foťákem na sobotu i neděli, pokaždé na jiná místa. Pouze se mi to v sobotu nějak nepovedlo probuzením chvíli před obědem. Nemám tušení, jestli jsem tipnul budík a spal dál, nebo mě vůbec neprobudil. Každopádně bylo to úplně jedno.

Na další den, spíš ráno, jsem měl naplánované focení v Rýnarticích u Jetřichovic. Pěkně v klidu s partou vyrazit na Křížový vrch, pokecat, zkusit vytvořit z toho pár snímků, vlog a pak se uvidí, co dál. Po prvním neúspěchu ze soboty mě napadlo oba výlety spojit. Alespoň částečně. Ani to se nepovedlo kvůli únavě. Pár záběrů z toho ale mám, a video k tomu ;)

Nevím, čím to je, ale ranní vstávání kvůli focení mi nedělalo většino problémy. Z postele jsem vykočil na první nebo druhé zazvonění budíku. Částečně jsem i musel, protože by mě jinak přítelkyně uškrtila. Současně na mě čekala parta lidí pod kopcem v Rýnarticích a vykašlat se na výlet, který částečně organizuju, už by byla maximální hranice lenosti. Tak vzhůru do sprchy, hygiena, kafe a hurá do auta. Cesta z rána byla neskutečně klidná. Nikde nic, pomalu jsem nepotkal ani žádná auta. Naprosté minimum. Jelo se jedna báseň.

Po zkušenostech z minula už hodně dobře vím, že v noci v lesech na severu Čech musím jet hodně pomalu a s dálkovými světli. Vysoká zvěř si běžně přebíhá přes cestu před úsvitem. Být na to připraven je základ, jak nepřijít o přední nárazník nebo něco důležitějšího. Naposled jsem přijížděl k vesnici před Jetřichovicemi, byla přízemní mlha a najednou asi 20 metrů před sebou vidím dva páry očí. Laně stály vedle silnice, koukaly v klidu na mě, já zase na ně. Pomalu jsem projel kolem nich s pocitem, že jsem jim jako chodcům měl dát přednost :( Jsou to nádherná zvířata, na která se vždycky budu rád koukat. Vegetariána to ze mě každopádně neudělá ;) Toto ráno situace nebyla jiná. Tedy v tom smyslu, že mi přeběhly přes cestu. Jen se to stalo 2x, poprvé průvod 3 laní a jednoho jelena. Byl to nádherný kus, ze kterého vyzařovala majestátnost. Silnice nepatřila mému Fordu, ale jemu. Prostě pán lesa. Podruhé jsem pak potkal 2 srny v zatáčkách z Jetřichovic do Rýnartic, jak stály na pokraji silnice.

Snažím se poslední dobou destinace trochu víc měnit. Objevovat nová místa, možnosti a cesty. Vyrážet do oblastí, které nejsou přímo vyhlášenými turistickými destinacemi pro focení, toulání se přírodou. Bohudík, tuto činnost ale jde provádět v podstatě kdekoliv výjma soukromých pozemků a zón národních parků. Nebo vás u toho nesmí chytit ...

Každopádně nebudeme dneska nijak porušovat žádná doporučení ani nařízení. Zavítali jsme na výlet do městečka Lány, které je kousek za Kladnem směrem z Prahy. Lákal nás prezidentský zámek a přilehlé zahrady, stejně jako velkou spoustu návštěvníků. My měli jiný cíl, park se zámkem měla být jen třešnička na dortu. K obci patří i Lánská obora plná zvěře s volným výběhem. Je tam zakázaný přístup, nicméně k oboře přiléhá ukázkový výběh s kozami, srnkami i divočáky. Jednoduše, byl to skvělý půldenní výlet, který jsme si užili.

V sobotu Kubajsz a Freecoolina pořádali svůj třetí Instameet. Cílem akce je poznat nové lidi, pokecat, projít se po krajině a u toho udělat také fotky. Tentokrát jsme zavítali prvně k Děčínu a následně jsme se přesunuli do Saského Švýcarska. V těchto místech nám Kuba ukázal pár ze svých oblíbených míst na focení, a Marťa s fofrklacky při tom všem s námi držela celé dopoledne krok! :)


Cesta měla začínala ve vesničce Tisá, která je zároveň jedním několika vstupů do Tiských stěn. Zbytek cesty byl na domluvě, ale uvažovalo se o Děčínském sněžníku a následně cestou do Saského Švýcarska. Sraz byl, jak jsem už říkal, v obci Tisá před kostelem. Dá se tam autem bez problémů zaparkovat. Přes den to je za poplatek, když ale tam přijedete později večer nebo brzy ráno, můžete se tomu vyhnout.

Vyráželo se z místa v 5 ráno. Čas srazu mi dával více méně jednu pohodlnou možnost - přespat na místě z pátku na sobotu v autě. Dalo by mi to bez problémů dostatečný počet hodin spánku a ráno být čerstvý. Jen se mi to nepovedlo vychytat. Ve čtvrtek jsem odkládal nějaké věci spojené s výletem jako nákup, přichystání auta, abych to bez problémů stihal. Musel jsem spát doma a vstávat ve 3 ráno po necelých 4 hodinách spánku. Hodně mě to mrzelo, protože jsem myslel, že nevydržím až do konce a výlet pro mě skončí dřív. Bohudík se tak nestalo.


Cesta z rána byla nakonec v pohodě. Nenarazil jsem na jedinou zácpu, a protože mi Waze ukazoval příjezd asi 4 minuty po 5., doufal jsem, že to nebude velký problém. Při příjezdu jsem viděl Kubajsze a Freecoolinu šplhat do kopce u kostela, a jen jsme na sebe zakřičeli, že sraz je nahoře. Vyběhl jsem kopeček, na začátku skal na mě čekal Kubajsz. Dál jsme šplhali společně. Nahoře následovalo rychlý intro a rozeběhli jsem se hledat nejlepší úhel pro východ slunce.

Byla to už moje třetí návštěva Tiských stěn, z toho podruhé jsem byl na stejném místě při východě slunce. Kuba proflákl hned ze začátku asi nejlepší místo, ze kterého fotit. Protože jsem z něj už jednu super východovku odnesl, vydal jsem se hledat něco jiného. Neotřelého. Jedinečného oproti zbytku skupiny. Asi jediné, co jsem nechtěl, abych měl stejné fotky, jako všichni ostatní. Utábořil jsem se trošku stranou na hraně skály. Stativ jsem zamaskoval nízko mezi rostliny, které měly tvořit popředí fotky.

Čekání na východ bylo hodně krátké. Na obzoru bylo málo mraků. S tím jsem začal přemýšlet, jestli fotka bude stát za to, a jestli jsem raději neměl zůstat spát v autě ... Nakonec se mi povedlo pár fotek z východu ulovit. Žádná extra hitparáda, ale nemůžu si stěžovat. Rozhodně lepší než drátem do oka. Poté jsme pokračovali procházkou útrobami Tiských stěn, ze kterých jsme prošli drtivou část. Mezitím jsme se seznamovali mezi sebou.


Dole se to už začalo hemžit lidmi i auty. Rychle na nás naběhla výběrčí daní za parkování, že se vzbudila a chce zaplatit. Podařilo se nám ji ukecat, nakonec nás nechala odjet bez placení. Pokračovali jsme na parkoviště pod Děčínským sněžníkem. Tady jsme se poplatku za auta už nevyhli. Cestou nahoru jsme se odtrhli od silnice a šli po stezce. Vedla po hraně samotného sněžníku s vyhlídkou na Děčín a širší okolí. U rozhledny jsme poseděli, a protože se blížila bouřka, vydali jsme se směrem k autům a na oběd. Při cestě nám Hai poprvé zabloudil. Každopádně, tentokrát to nebylo tak zásadní, jako později.

Na obědě jsme si začali mezi sebou předávat víc kontakty a povídat si spolu. Kubajsz nám odpovídal na spoustu otázek ohledně Instagramu. Pauzu o focení a šlapání jsme všichni ocenili. Na šlofík po obědě nezbyl čas. Rychle jsme se z restaurace přemístili k autům, kde jsme začali hrát tetris pod záštitou #snižujemekarbonovoustopu. Bylo zbytečné jet do Německa v 10 autech, když jsme se vešli celkem do 4 vozů, a nebudeme vypadat jako svatební průvod.

Z parkoviště za Bad Schandau vedla cesta do lesa a k dalším cílům našeho výletu. Trasa byla jenom mírně do kopce, což ve mně začalo pomalu vyvolávat děs. Vyhlídky jsou totiž podstatně výš, a to by mohlo znamenat dlouhé stoupání do hnusného kopce. Přišli jsme na rozcestí s možností jít něčím jako "pekelnou soutěskou" nebo šplhat po ferratách. Bez jištění. Shodli jsme se, že raději budeme kratší dobu riskovat život, než jít špatnou cestou delší dobu. To dá smysl. Cesta se začala prudce zvedat. Šlapání do kopců vystřídaly žebříky. Pak jsme narazili na úpatí ferrat.

Jak říkal Kubajsz, je to jako lézt po žebříku. Akorát tento žebřík byl hůř udělaný. Nebo spíš hodně špatně udělaný žebřík. Mysleli jsme si, že hřeb výletu bude překonání strachu z výšek v podání Filipa "Doktora" Holiče. Trumfnul ho jiný člen výpravy - Hai, kterého jsme přátelsky nazývali Ahoj. Ferraty na něj byla moc velká překážka. Rozhodl se neriskovat a jít okolo delší cestou. Kubovy instrukce zněly jasně, půjdeš dolů, dáš se na rozcestí doleva, poté znovu doleva. Dorazíš tak k nám.


Vylezli jsme nahoru. Skály byly kolmé, ovšem dobře připravené úchyty vše zjednodušily. Během pár minut jsme překonali velké převýšení. Přiznávám, že jsem se s foťákem a stativem na zádech necítil úplně v klidu. Vůbec to už nepodpořil fakt, že další skupina za námi neměla s sebou nic. Krom přileb, jištění a horolezeckého vybavení. Za trochu strachu můj první, pořádný, výhled v Saském Švýcarsku stál. Vršek byl téměř plochý, utábořili jsme se tam pomalu na 2 hodiny, užívali si počasí, výhledy, focení. K tomu jsme čekali na Ahoje, který pořád nepřicházel.

Přes 20 minut jsme hledali jeho kontakty na sociálních sítích, telefonní číslo, cokoliv. Chvíli to vypadalo, že je špion a vše dobře maskuje. Nakonec jsme se rozhodli pod značkou "Hledá se Ahoj" vyhlásit pátrání na vlastní pěst. Seběhli jsme na cestu směrem k rozcestí, přes které měl Ahoj jít. Kubajsz předal instrukce Doktorovi, znaci zdejší oblasti, a vydal se ho sám hledat. Pekelnou soutěsku si seběhl dolů k autům, jestli tam na nás nečeká. Přeci jen by to bylo rozumné rozhodnutí. Opak byl pravdou, takže hurá zase nahoru. Nakonec se ukázalo, že Ahoj žije dle příkazů mystické misky rýže, která ho zlákala jít na rozcestí doprava, tudíž špatným směrem. Kuba ho našel po dalších x kilometrech a pod drobnohledem ho dovedl k nám.

My mezitím navštívili vzdálenější vyhlídku. Dobře jsme viděli na Zirkelstein poblíž hranic, kaňon Labe i Děčínský sněžník. Po sloučení skupiny naše cesta vedla ke Carolafelsen vyhlídce. Zastavili jsme se ještě na 2 dalších místech, kde nám Kuba ukázal dobrá místa pro focení západu. Poslední zmíněná vyhlídka, kde jsme končili vycházku, byla skvělá se spoustou prostoru pro focení. Celá skupina tak nebyla nashromážděná na jednom malém místě.


Slunce zapadalo rychle. Paprsky v krajině začaly tvořit fotky samy o sobě s minimem práce. Střídal jsem oba objektivy, co moje taška už obsahuje. Z dob focení s Canonem se pěkně zúžila. Pro podobné výšlapy to je ovšem ideální. Focení trvalo asi hodinu. Poté si pro nás přišli místní rangeři, že v 9 večer musíme být z parku pryč. Je to hodně nové opatření kvůli asi 12ti požárům pouze v průběhu letošního roku. Současně se do parku nesmí před 6. hodinou ranní.

Pomalu jsme se vydali na cestu zpět k autům. Pochopil jsem, podle čeho je pojmenovaná pekelná soutěska. Prvně to byla normální lesní cesta. Po chvíli se ale proměnila ve vysoké kamenité schody, následně mini ferraty, opět kamenité schody a pak zas cesta. A to celé jsme museli absolvovat při soumraku. Spousta lidí měla čelovky, vytáhli ji jen 3 lidi. Ještě nebyla taková tma, aby se to nedalo sejít. Dole na parkovišti rangeři nebyli. Přemýšlel jsem, jestli po celém výletu nepřespím v Českém Švýcarsku s ranním focením. V autě jsem měl nachystané všechny potřebné věci. Navzdory vstávání ve 3 hodiny ráno, celému dni na nohách a přes 20 km dlouhé trase, jsem měl dostatek energie. Rozhodl jsem se toho využít a raději se vyspat ve vlastní posteli, než zlámaný v autě.

Všichni jsme se rozloučili a vydali se na cestu domů. Ta proběhla naprosto v klidu. Žádné zácpy, ani problémy. Oči mi nepadaly, a po asi dvou a půl hodinách jízdy jsem zaparkoval před barákem, vynesl hlavní z auta nejdůležitější věci, skočil do sprchy a usnul v posteli jako nemluvně. Celý Instameet se neskutečně vydařil. Všichni si z toho odnášíme skvělé zážitky, fotky a nové známé. Protože nás tam bylo povíc, rovnou doplňuju i odkazy na IG a další sociální sítě na ostatní účastníky zájezdu. Úplně dole pak je zbytek fotek z výletu, tak doufám, že se budou líbit.

• Jakub Fišer
• Martina Kaufmannová
• Simona Chakoupková
• Filip Doktor Holič
• Lukáš Lang
• Jakub Vinter
• Tadeáš Bartoš
• Martin Suchánek
• A tady je můj